.webp)
Většina investičních chyb zámožných rodin nevzniká z nedostatku informací, ale z absence pravidel. Nákupy pod vlivem euforie, prodeje v panice, nahodilé investice do projektů známých nebo portfolio poskládané z produktů, které kdy kdo nabídl. Institucionální investoři se proti těmto selháním chrání dokumentem zvaným investiční politika, anglicky investment policy statement, a neexistuje důvod, proč by rodinný majetek v řádu stovek milionů korun měl být spravován s menší disciplínou než univerzitní nadace (CFA Institute, 2010).
Investiční politika rodiny je písemný dokument, který odpovídá na několik základních otázek. Jaký je účel majetku a investiční horizont, který u vícegeneračního majetku přesahuje lidský život. Jaká je požadovaná míra výnosu, vyplývající z výdajů rodiny, inflace a cílů, a jakou míru poklesu hodnoty rodina snese, aniž by opustila strategii. Jaká je strategická alokace mezi třídy aktiv, v jakých pásmech se smí pohybovat a kdy se provádí rebalancování. Jaká aktiva a postupy jsou zakázány, například nadměrná koncentrace, nepovolená páka nebo produkty, kterým rodina nerozumí. A konečně kdo o čem rozhoduje, jak se měří výkonnost, vůči jakým benchmarkům a jak často se politika reviduje.
Skutečná hodnota dokumentu se projeví v krizi. Když trhy klesnou o desítky procent, rodina bez pravidel jedná pod vlivem strachu, zatímco rodina s investiční politikou má předem schválený scénář, který typicky velí držet kurz a rebalancovat, tedy dokupovat levnější aktiva. Behaviorální výzkum dlouhodobě dokládá, že právě chování investora, nikoli výběr produktů, je hlavní příčinou rozdílu mezi výnosem trhů a výnosem, který investoři skutečně realizují (Kahneman, 2011). Písemná pravidla fungují jako závazek vůči vlastním budoucím emocím.
Pro rodiny má investiční politika ještě jeden rozměr, který instituce neřeší, a tím je mezigenerační kontinuita. Dokument schválený rodinnou radou přežívá svého autora a dává nástupcům i externím správcům jasné mantinely v okamžiku, kdy zakladatel již nerozhoduje. Zároveň je výborným vzdělávacím nástrojem, protože jeho tvorba nutí rodinu společně formulovat, čemu věří, čeho se bojí a co od majetku očekává. Doporučujeme do procesu zapojit nastupující generaci a politiku revidovat zhruba jednou za dva až tři roky nebo při zásadní životní události, nikoli při každém výkyvu trhů.
V českém prostředí je psaná investiční politika stále spíše výjimkou a majetek mnoha rodin je fakticky spravován souborem historických náhod. Sepsání první verze přitom není složité a family office jím obvykle zahajuje spolupráci, protože bez dohodnutých pravidel nelze smysluplně hodnotit ani správce, ani výsledky. Dobrá investiční politika se vejde na několik stran, je psána srozumitelným jazykem a každý dospělý člen rodiny by měl být schopen vysvětlit, co v ní stojí a proč.
Seznam zdrojů
